Oceán naráží do černých azorských skalisek, vzduchem létá slaná pěna a světlo se mění každou vteřinu. Je to přesně ten typ krajiny, který člověka po několika dnech intenzivního mačkání spouště dokáže emočně i fyzicky vyždímat. Fotografováním se člověk může nasytit. Krabiček se svačinou ale nikdy.

Proč vznikají Rozházené příběhy
Tyto příběhy nevznikají v časové posloupnosti. Vracejí se až později, jako ozvěny intenzivních prožitků, které zůstaly schované mezi fotografiemi.
Někdy je vyvolá obraz, vůně nebo obyčejná věta. A tak si zapisuji chvíle, kdy jsme čekali na světlo, bloudili, smáli se nebo řešili něco, co se vůbec nedalo naplánovat.
Právě z nich vznikají Rozházené příběhy.
Na Azorech jsme čekali oceán, zeleň a krásné světlo. Dostali jsme i slavnostní průvod pod lednicí.
Takovému islandskému pozvání na kávu se prostě nedá odolat. A tak sedíme seřazení na dřevěné, lehce se kymácející lavičce a před námi začíná Kamilův kávový koncert.
Vracím se do stejné krajiny, abych v ní pokaždé našla o něco méně a uviděla o něco víc.
Kemp ve Víku byl obrovský. Lidičky migrovaly mezi stany, auty, recepcí a společnou kuchyní, jako by někdo právě rozkopl mraveniště.
Krušnohorské drama o dvou fázích
Zítra večer sedáme do letadla. Letíme si zajezdit na silničních kolech na Mallorcu.
Aneb jedenáct dní fotocesty v Bretani
Bretani nelze fotografovat podle běžných pravidel. Vyžaduje vlastní kodex – sestavený z ranního vstávání, Atlantiku, mokré techniky, červeného vína a několika zkušeností, které se nedají získat jinak než přímo v terénu.
"Vzal sis ty vlněné podvlékačky?"
Chcete být u dalšího příběhu?
Některé příběhy vzniknou náhodou. Za jinými vyrážíme společně. Podívejte se na aktuální fotografické výpravy a společné focení.









