Aneb jedenáct dní fotocesty v Bretani

Na jedenáct dní jsme se vypravili do Bretaně, abychom společně zažili něco, co se nedá naplánovat.

Například to, že vás každé ráno v pět hodin vytáhne z postele ten nejuklidňující zvuk na světě: rituální míchání čaje.

Cinkání lžičky o hrnek se stalo naší ranní modlitbou. Signálem, že nový den začíná a dobrodružství už nepočká.

Den první: Ryba, červené víno a požární cvičení

Lokalita: Pornic

Ranní budíček nás vyhnal k rybářským chýším postaveným na vysokých kůlech. Pornic nám ukázal svou minimalistickou tvář.

Jednoduché konstrukce nad vodou byly tak fascinující, že i stativy zapomínaly tuhnout zimou. Dlouhé expozice byly delší než fronta na čerstvé bagety.

Večer přišlo na řadu gastrookénko.

Na pánvi skončila čerstvá ryba s takovou vervou, až se spustil požární alarm. Museli jsme mu domluvit ručně a nakonec z něj vytrhnout baterie, aby pochopil, že nehoříme. Pouze kulinářsky tvoříme.

Potom začala nejdůležitější část dne: dávání hlav a fotografických kompozic dohromady.

S každou další sklenkou Merlotu byly naše fotografie samozřejmě geniálnější.

Den osmý: Peklo na Crozonu

Souboj s obry a červenou špendlíkovou hlavičkou

Když jsme dorazili na poloostrov Crozon, humor nás na chvíli přešel.

Atlantik se rozhodl ukázat nám, kdo je tady pánem. Několikametrové vlny se s ohlušujícím řevem tříštily o útesy a slaná voda létala vzduchem.

Uprostřed vodní tříště a nekonečného pohybu se v dálce krčil maják. Vypadal křehce jako malá červená hlavička špendlíku zapíchnutá do rozbouřeného nekonečna.

Právě ten kontrast nás přikoval k hledáčkům. Pevný a klidný bod obklopený běsnícím živlem.

Adrenalin nám proudil do žil stejně rychle jako slaná pěna do obličejů. Tady už nešlo jen o fotografii. Museli jsme ustát nápor větru, vody a hluku a přitom zachytit syrovou sílu moře, ze které mrazilo v zádech.

Den jedenáctý: Papoušek a prázdná hlava

Kruhy pod očima jsme měli hluboké jako bretaňské zálivy, ale srdce plná energie vybičované větrem a vlnobitím.

Poslední zastávka přinesla zaslouženou odměnu: pivo a papouška žako.

Díval se na nás s takovým pochopením, jako by s námi všech jedenáct dní vstával za tmy, mokl na útesech a odolával několikametrovým vlnám.

Domů jsme se vraceli s dutou hlavou.

Vymetenou od každodenních starostí a naplněnou duněním příboje, větrem a cinkáním jedné ranní lžičky.

Bylo to strhující.