OMYLY VE FOTOGRAF III
Omyly ve fotografii III: barevný kontrast
Tonální kontrast řeší každý. Světla dolů, stíny nahoru, křivka do S. Textura, ostrost, mikrokontrast to všechno se učí hned na začátku a je to vidět.
Barvy se pak většinou odbydou jedním táhlem. A přesně tam se láme rozdíl mezi fotkou, která je technicky správně, a fotkou, u které se člověk zastaví.
Omyl: Fotka je nudná, tak přidám saturaci
Tohle je první reflex a skoro vždycky špatný. Vytáhnutá saturace nepřidá kontrast — přidá hlasitost. Všechny barvy zesílí naráz, takže poměr mezi nimi zůstane stejný a fotka je jen křiklavější. Modrá začne svítit, zelená zjedovatí, pleťové tóny zoranžoví. A pořád je to plochý snímek, jen hlučný.
Barevný kontrast nevzniká sytostí, ale vztahem. Dvě barvy, které leží proti sobě na barevném kruhu, se vzájemně vytahují: modrá s oranžovou, zelená s magentou, žlutá s fialovou. Tenhle vztah dělá to, co saturace neumí odděluje objekt od pozadí, dává obrazu vrstvy a vede oko tam, kam chcete.
Ta dvojice modrá–oranžová není náhodou tak zažraná v krajinářské fotografii. Studený stín proti teplému světlu je něco, co příroda dělá sama každé ráno.
Omyl: Barvu vytáhnu tam, kde ji chci mít
Zase logické a zase obráceně.
Když chcete, aby na fotce vystoupilo teplé světlo na kamenech, nesahejte na kameny. Ochlaďte všechno kolem nich. Sražte oblohu a stíny do modré a ty kameny se rozsvítí samy, aniž byste je museli přesytit. Rozdíl vzniká tím, co ubereš vedle, ne tím, co přidáš uvnitř.
Prakticky to znamená přestat sahat na globální vyvážení bílé. Ta jediná páčka nahoře je nejhrubší nástroj v celém Lightroomu posunete ji a celá fotka je buď zmodralá, nebo zežloutlá. Barevný kontrast je vždycky lokální práce.
Tři nástroje, které používám prakticky pořád:
- Lineární přechod na oblohu nebo popředí. Odstupňuje teplotu tak, že přechod ze studené do teplé je plynulý a nikde není vidět hrana.
- Štětec na konkrétní věci mokrý kámen, hřeben vlny, list, který chytil poslední světlo. Malá plocha, výrazná změna.
- Radiální maska kolem světelného zdroje, když potřebuju, aby teplo vyzařovalo ven a sláblo.
Omyl: Masky jsou na věci, ne na tóny
Nejsilnější věc, kterou v barvách umím, jsou luminanční masky a dlouho jsem je používala jen na to, abych si zachránila přepálenou oblohu.
Přitom umí něco jiného a lepšího: zacílit barvu podle jasu. Ne "tenhle kámen", ale "všechno, co je na téhle fotce tmavé".
Ochlazení stínů: maskou vyberu spodní část jasového rozsahu a přidám do ní modrou nebo lehce magentu. Stíny se prohloubí a zároveň získají barvu, kterou žádná globální úprava nedá.
Oteplení světel: maskou vyberu nejjasnější místa a přihodím teplo. Fotka najednou vypadá, jako by na ni skutečně svítilo slunce, ne jako by byla zesvětlená.
Když se tyhle dvě věci udělají spolu, vznikne to, co lidi na fotkách vidí a neumí pojmenovat. Není to filtr. Je to jen chlad ve tmě a teplo ve světle.
Omyl: Čím víc barev, tím bohatší fotka
Naopak. Když si na fotce konkurují tři dominantní barvy, žádná nevyhraje a obraz se rozpadne.
Nejčastější viník v krajině je zelená. Postaví se doprostřed modro-oranžové dvojice a rozbije ji. Řešení je nenápadné: v HSL panelu jí sundat sytost o deset patnáct bodů a případně ji posunout k žluté. Zelená z fotky nezmizí, jen přestane soupeřit a kontrast mezi modrou a oranžovou se tím posílí, aniž byste se jich dotkli.
Tohle je vůbec nejužitečnější věc, kterou o barvách vím: kontrast se často zvedne odebráním, ne přidáním.
A jedna věc, která nemá s technikou co dělat
Po půl hodině u monitoru vaše oko lže. Zvykne si na cokoliv, co je na obrazovce, a začne to považovat za normu. Proto tolik lidí exportuje fotky, které jsou o třetinu přesycené, a zjistí to až druhý den.
Odejděte od počítače každou půlhodinu. Podívejte se z okna, na něco, co má skutečné barvy. Když se vrátíte a fotka na vás vyskočí, je přehnaná.
A dělejte si virtuální kopie. Ne každé fotce barevný kontrast svědčí, někdy je správná odpověď skoro monochrom. Dvě verze vedle sebe rozhodnou za vás rychleji než hodina dohadování s jednou.
SPOLEČNÉ FOTOGRAFOVÁNÍ JE CESTA