Omyly ve fotografii III: Barevný kontrast 

Tonální kontrast řeší skoro každý. Světla dolů, stíny nahoru, křivka do S. Textura, ostrost a mikrokontrast – to všechno se učíme hned na začátku a na výsledku je to vidět.

Barvy se potom často odbydou jediným posuvníkem. A právě tam se láme rozdíl mezi fotografií, která je technicky správně, a fotografií, u které se člověk zastaví.

Omyl: Fotografie je nudná, tak přidám saturaci

Tohle bývá první reakce – a většinou nepomůže.

Zvýšená saturace nepřidá barevný kontrast. Přidá pouze hlasitost. Všechny barvy zesílí současně, takže jejich vzájemný vztah zůstane stejný. Modrá začne svítit, zelená získá nepřirozený odstín a teplé tóny se mohou posunout příliš do oranžova.

Výsledkem je stále plochý snímek, jen mnohem křiklavější.

Barevný kontrast nevzniká samotnou sytostí, ale vztahem mezi barvami. Barvy ležící proti sobě na barevném kruhu se navzájem zvýrazňují: modrá s oranžovou, žlutá s fialovou nebo zelená s magentou.

Právě tento vztah dokáže to, co globální saturace neumí. Oddělí hlavní motiv od pozadí, vytvoří v obraze vrstvy a vede oko tam, kam potřebujeme.

Dvojice modré a oranžové není v krajinářské fotografii tak častá náhodou. Studený stín proti teplému světlu je něco, co příroda vytváří sama téměř každé ráno a večer.

Omyl: Barvu zvýrazním přímo tam, kde ji chci mít

Zní to logicky, ale často funguje přesný opak.

Když chci, aby ve fotografii vystoupilo teplé světlo na kamenech, nemusím nutně zesilovat barvu kamenů. Mohu naopak mírně ochladit oblohu a okolní stíny. Teplé kameny se potom zvýrazní samy, aniž bych je musela přesytit.

Rozdíl často vzniká tím, co ubereme nebo posuneme v okolí, nikoli tím, co přidáme přímo na hlavním motivu.

Proto se snažím nespoléhat pouze na globální vyvážení bílé. Jediný posuvník ovlivní celou fotografii: posuneme ho jedním směrem a všechno zmodrá, druhým směrem a celý obraz zežloutne.

Barevný kontrast obvykle vyžaduje lokální práci.

Tři nástroje, které používám nejčastěji

Lineární přechod na oblohu nebo popředí

Pomáhá plynule odstupňovat teplotu a barevný tón, aniž by v obraze vznikla viditelná hrana. Oblohu mohu lehce ochladit, zatímco osvětlené popředí zůstane teplejší.

Štětec na konkrétní místa

Používám ho například na mokrý kámen, hřeben vlny, list nebo část skály, která zachytila poslední světlo. Často stačí malá plocha a velmi jemná změna.

Radiální maska kolem světla

Pomůže vytvořit dojem, že teplo vychází ze světelného zdroje a směrem ven postupně slábne. Úprava ale musí zůstat nenápadná, jinak začne působit jako viditelný efekt.

Omyl: Masky jsou určené jen na jednotlivé objekty

Jedním z nejsilnějších nástrojů pro práci s barvou jsou masky podle rozsahu jasu. Dlouho jsem je používala hlavně k záchraně příliš světlé oblohy. Přitom dokážou něco mnohem zajímavějšího: vybrat části fotografie podle jejich světlosti.

Neoznačuji tedy konkrétní kámen nebo strom. Mohu vybrat všechno, co je ve fotografii tmavé, nebo naopak pouze nejsvětlejší plochy.

Ochlazení stínů

Maskou vyberu tmavší část jasového rozsahu a velmi opatrně do ní přidám modrou nebo lehce magentový tón. Stíny se opticky prohloubí a získají barevnost, které bych globální úpravou nedosáhla.

Oteplení světel

Druhou maskou vyberu nejsvětlejší části fotografie a jemně je posunu k teplejším tónům. Obraz pak může působit, jako by na něj skutečně dopadalo sluneční světlo, nikoli jako by byl pouze zesvětlený.

Když se obě úpravy spojí, vznikne efekt, který lidé na fotografii často vnímají, ale neumějí ho přesně pojmenovat. Není to filtr. Je to vztah chladnější tmy a teplejšího světla.

Omyl: Čím více barev, tím bohatší fotografie

Často je to přesně naopak.

Pokud si ve fotografii konkurují tři nebo čtyři dominantní barvy, žádná z nich nezíská hlavní roli a obraz se může rozpadnout na nesouvisející plochy.

V krajině bývá častým problémem zelená. Může se postavit doprostřed vztahu modré a oranžové a začít s nimi soupeřit. Řešení přitom nemusí být nápadné.

V panelu HSL nebo Míchání barev mohu zelené mírně snížit sytost a podle potřeby její odstín nepatrně posunout směrem ke žluté. Zelená z fotografie nezmizí, jen přestane přitahovat příliš mnoho pozornosti.

Kontrast mezi modrou a oranžovou se tím posílí, aniž bych se těchto dvou barev vůbec dotkla.

Tohle je jedna z nejužitečnějších věcí, které jsem se o barvách naučila: kontrast často zvýšíme odebíráním, nikoli přidáváním.

A jedna věc, která s technikou nesouvisí

Po delší době u monitoru si oči zvyknou téměř na všechno. Barevnost, která nám po půlhodině připadá normální, může při novém pohledu působit příliš výrazně.

Proto od počítače pravidelně odcházím. Podívám se z okna nebo na něco, co má přirozené barvy. Když se vrátím a fotografie na mě barevností doslova vyskočí, pravděpodobně jsem to přehnala.

Pomáhají mi také virtuální kopie. Ne každé fotografii výrazný barevný kontrast sluší. Někdy je správnou odpovědí téměř monochromatická úprava.

Dvě rozdílné verze položené vedle sebe často rozhodnou rychleji než další hodina úprav jediné fotografie.

Co si z toho odnést

Barevný kontrast nevzniká otočením jednoho posuvníku doprava. Vzniká vztahem mezi světlem a stínem, teplými a studenými tóny i mezi barvami, které v obraze ponecháme a které naopak potlačíme.

Saturace může být užitečný nástroj, ale sama o sobě nudnou fotografii nezachrání. Často pomůže mnohem víc ztišit jednu rušivou barvu, ochladit stíny nebo nechat světlo vystoupit díky klidnějšímu okolí.

Barva nemusí křičet, aby byla ve fotografii důležitá.