Deník z norské divočiny

Místo činu: Sjusjøen. Chata zapadaná sněhem tak, že i sobi by potřebovali navigaci.

Posádka: Já, jeden tichý společník a dva chodící generátory náhodných slov.

Dnes ráno jsem se probudila do pohádky. Za oknem ležely metry sněhu a stromy vypadaly jako obří cukrová vata. Přesně takové Norsko miluju – tiché, mrazivé a majestátní.

Tiché by ovšem bylo jen tehdy, kdyby tu nebyli ti dva.

V týmu máme dva odborníky na akustické znečištění. Jsou vtipní, to se jim musí nechat, ale jejich ústa mají zřejmě vlastní pohon. Nezastaví se ani při mazání lyží. Zatímco se kochám modrou zimní nádherou za oknem, oni stihnou probrat všechno od norské historie až po otázku, proč mají sněhové vločky právě šest ramen.

Plán na dnešek: každý sám za sebe

Čeká nás okruh dlouhý 14,9 kilometru. Můj tajný plán je prostý: nasadit takové tempo, aby těm dvěma vtipálkům došel dech dřív, než dorazíme k prvnímu bodu označenému slovem "výhled".

Mapa slibuje téměř tři hodiny v bílé stopě.

Cíle výpravy jsou jasné:

1. Přežít patnáct kilometrů ve zdraví.

2. Najít místo, kde bude alespoň pět minut slyšet jen křupání sněhu.

3. Vrátit se do útulné chaty k ohni a doufat, že večerní únava přepne naše mluvky do úsporného režimu.

Norsko je krásné, sníh hluboký a moje trpělivost zatím stejně pevná jako zdejší smrky.

Skål! Nebo spíš: Pššš!