Omyly ve fotografii VII: Ostrost jako měřítko kvality

Omyly ve fotografii VII: Ostrost jako měřítko kvality

Roky jsem si myslela, že dobrá krajinářská fotografie musí být ostrá od popředí až po poslední vrchol na horizontu. Investovala jsem do stativu, učila se pracovat s hyperfokální vzdáleností a při maximálním přiblížení kontrolovala na displeji každý roh snímku.

Pak jsem jednou procházela vlastní archiv a došlo mi, že se nevracím k technicky nejčistším fotografiím. Vracím se k těm s mlhou, rozpitým světlem nebo dlouhou expozicí, při níž voda ztratila svou strukturu.

Omyl: Čím ostřejší, tím lepší

Fotoprůmysl tuto představu podporuje systematicky. Testy objektivů, tabulky ostrosti v rozích, porovnávání rozlišení snímačů a hledání každé drobné vady, kresby. Z něčeho, co lze snadno změřit, se postupně stalo hlavní měřítko kvality.

Přitom se málokdy ptáme, zda konkrétní fotografie vůbec potřebuje být dokonale ostrá.

Realita: Ostrost je nástroj, ne cíl. U produktové nebo katalogové fotografie nese důležitou informaci. U krajiny, která má v divákovi vyvolat pocit, může být stejně důležité i to, co necháme zmizet.

Krušné hory v mlze

Nejsilnější fotografie, které mám z Bouřňáku, nemají ostře vykreslený jediný list. Mlha smazala kontury bukového lesa a zredukovala krajinu na několik tónů šedé. Právě tato neurčitost celý obraz nese.

Kdybych počkala na jasný den a stejné místo vyfotila technicky dokonale, možná bych získala velmi přesnou, ale hlavně popisnou fotografii lesa. Místo toho mám náladu konkrétního rána.

Dlouhá expozice na Flájích dělá něco podobného s vodou. Hladina, která by při čase 1/500 s ukázala každou vlnku, se během třiceti sekund promění v klidnou plochu beze struktury. Není to chyba expozice. Je to rozhodnutí, co divákovi ukázat – a co před ním naopak nechat zmizet.

Teleobjektiv a komprese vrstev

Se 400mm objektivem často nefotím detail jednoho stromu. Z větší vzdálenosti vybírám úzký výřez krajiny, ve kterém se jednotlivé hřebeny opticky přibližují a postupně mizí v mlžném oparu.

Nesnažím se, aby byl každý plán stejně ostrý. Některé hrany potřebuji pevné, aby obraz držely, jiné mohou zůstat měkké a ustoupit do pozadí. Nejde mi o jediný konkrétní bod, ale o vztah mezi jednotlivými vrstvami krajiny.

Kdyby byla každá větev a každý strom stejně výrazný, obraz by se mohl rozpadnout na množství jednotlivostí. Právě střídání přesnosti a neurčitosti mu dává rytmus a pomáhá vytvořit jeden celek.

Piktorialisté to řešili už před více než sto lety

Psala jsem o tom už v článku o piktorialismu. Fotografové na přelomu 19. a 20. století záměrně změkčovali kresbu speciálními objektivy a zasahovali do výsledného obrazu technikami, jako byl gumotisk.

Ne proto, že by neuměli zaostřit. Chtěli, aby fotografie skutečnost interpretovala, ne pouze mechanicky zaznamenávala. Šlo jim o náladu, atmosféru a vlastní autorský pohled.

Dnes stojím před podobnou otázkou. Jen místo měkce kreslícího objektivu nebo gumotisku používám mlhu, dlouhou expozici a atmosférický opar.

Měkkost není omluva pro každou chybu

To samozřejmě neznamená, že každá neostrá fotografie je automaticky dobrá nebo výtvarná. Pokud nezaostřím na důležitý motiv a nic jiného snímek nedrží, zůstává neostrost technickou chybou.

Rozdíl není pouze v tom, zda fotografie ostrá je, nebo není. Rozhoduje, jestli měkkost podporuje můj záměr, nebo mu překáží.

Kde má ostrost své místo

Netvrdím, že ostrost je zbytečná. Detail lišejníku na kameni, produktová fotografie pro Alpin Sport nebo oči v portrétu – tam ostrost v důležitém místě nese informaci, kterou divák potřebuje.

Nejde tedy o souboj ostrosti a neostrosti. Ostrost je jeden z nástrojů vedle mlhy, dlouhé expozice, pohybu nebo komprese teleobjektivem. O jejím použití by měl rozhodovat záměr, ne zvyk.

Než snímek smažu

Než odešlu fotografii do koše jen proto, že na displeji působí měkce, položím si dvě otázky: Co má na snímku zůstat zřetelné? A co naopak může zmizet?

Pokud odpověď zní "chci zachytit náladu, ne podat dokument", nechávám měkkost být.

Technicky dokonalá fotografie může zůstat prázdná. Měkký obraz může být naopak velmi přesný – ne v detailu, ale v pocitu. Ostrost proto není hranice, na které dobrá fotografie začíná nebo končí. Je jen jedním z jazyků, kterými může fotografie mluvit.