Mejdan v Krušných horách aneb zatmění slunce a mysl

Mejdan v Krušných horách aneb zatmění Slunce a mysli 

Po nastudování úplně všeho, co se o zatmění Slunce nastudovat dalo, jsem po práci oblékla svoje modré tepláčky a vyrazila.
Vyzbrojená vědomostmi, filtrem, stativem, objektivem, židličkou, svačinou a pocitem, že tentokrát mě opravdu nemůže nic překvapit, jsem nasedla do svého starého malého žlutého autíčka.
Plán byl jasný. Krušné hory.
Ticho.
Tajemno.
Melancholie.
Já, foťák a vesmír.
Vyjedu první zatáčku, mrknu do zpětného zrcátka… a za mnou auto.
Za ním druhé.
Třetí.
Páté.
Desáté. Co to sakra je?
Jedou nalepení jeden na druhém, netrpěliví, evidentně přesvědčení, že když budou tlačit dostatečně dlouho, moje staré žluté autíčko objeví šestý rychlostní stupeň.
Neobjevilo.
A tak stříhám jednu krušnohorskou zatáčku za druhou a začínám si připadat jako maličká žlutá mašinka, za kterou se táhne nekonečná řada vagónků.
Melancholie byla pryč.
Tajemno taky.
Zato jsme měli vláček.
Když jsme dorazili nahoru, začalo teprve opravdové představení.
Auta se od sebe trhala a zběsile uskakovala ze silnice.
Jedno na louku, druhé za něj, třetí někam mezi trávu.
Další kličkovalo sem a tam, jako kdyby jeho řidič právě zjistil, že nejlepší místo k pozorování zatmění se určuje jízdou cik cak.
Z aut vyskakovali lidé.
Rozkládali židličky.
Vytahovali svačiny.
Pili.
Hučeli.
Tu a tam někomu ulétl pytlík. A pořád přijížděli další.
M E J D A N.
Stála jsem s batohem na zádech a chvíli vážně přemýšlela, jestli za mnou nepřijela celá ta kolona.
Jestli jsem je sem náhodou nepřivedla.
Jestli nejsem čelo nějakého alegorického průvodu, o kterém mi zapomněli říct.
Tak jsem raději popadla batůžek a mazala ke svému stromovému panáčkovi. Tam budu sama.
Tedy - zdánlivě.
Moje místo totiž zná ještě Jindra. Jindra ovšem zabloudila a někde mezi davem zmateně pobíhala po Krušných horách a hledala mě.
Můj stromový panáček.
Tady měl být klid, ticho a vesmír.
Já mezitím postavila stativ.
Na stativ foťák.
Na foťák objektiv.
Na objektiv filtr.
A teď už jen vesmír.
Hodina napětí se ovšem postupně změnila v jeden souvislý šum. Lidí bylo nahoře tolik, že veškerý můj vysněný dojem z tajemných Krušných hor byl definitivně v prdeli.
Ale Slunce bylo tam, kde mělo být.
A pak skutečně přišel Měsíc.
Pomalu se do něj zakousl.
Zakryl ho.
Světlo zmizelo a během okamžiku přišla tma.
Čekala jsem posvátné ticho.
Vyděšená zvířata.
Možná vítr v trávě.
Nějaké to tajemné volání hor.
Nic.
Jen tetřívek se nenechal rozhodit.
A lidi? Ti dupali, pili a jásali.
Vesmír předváděl jeden ze svých největších kousků a Krušné hory měly zrovna festivalovou sezónu.
Když bylo po všem, sbalila jsem stativ, filtr, foťák, židličku a zbytky své představy o tichém mystickém zážitku a nasedla do svého starého žlutého autíčka.
Ujížděla jsem domů.
Mrknu do zpětného zrcátka.
Auto.
Za ním druhé.
Třetí.
Páté.
Zase.
Kolona se pomalu táhla za mým starým autíčkem a v zatáčkách se houpala sem a tam jako dlouhá šňůra barevných perel.
Takže dnes?
Dnes si vezmu velký pytel. A půjdu zpátky do hor. Ke svému stromovému panáčkovi. Posbírat kelímky, papírky, obaly a všechno, co po sobě včerejší milovníci vesmíru nechali. Protože zatmění Slunce trvalo jen chvíli.
Zatmění mysli některým bohužel o něco déle.