Zítra večer sedáme do letadla. Letíme si zajezdit na silničních kolech na Mallorcu.

Najednou si uvědomuju, jak zvláštní to je. Sedím vedle vlastního dítěte, které už dávno není dítětem.

Syn, kterému jsem kdysi vysvětlovala první věci, přede mnou stojí jako dospělý chlap. Silný, klidný a samostatný.

A já s ním jedu na kola.

Možná je tohle ta odměna, o které se příliš nemluví.

Mallorca není jen místo

Máme zabaleno a těšíme se. Jedeme podruhé, takže už víme, že Mallorca není jen místo.

Je to vůně.

Vůně pomerančů v údolích. Vůně ranní kávy. Vůně slunce, které se opírá do kamene a vrací se zpátky jako teplo.

Všechno se míchá v jeden tichý koktejl, který si člověk veze v sobě ještě dlouho po návratu.

Jedno kolo na vlastní pohon, druhé na baterku

Všechno klaplo. Letadlo, zavazadla i taxikář, který volá už ve chvíli, kdy ještě stojíme u pásu.

Na španělském letišti panuje obvyklý chaos, ale kufry i kola se nakonec setkají tam, kde mají.

Za třicet minut sedíme v malém ubytování pod horami. Bílé stěny, ticho a vzduch, který voní jinak než doma.

Kola čekají.

Jedno na vlastní pohon. Druhé na baterku.

Ideální kombinace, abychom se nahoře na kopci mohli potkat ve stejný čas a plácnout si.

19. dubna 2026: Alaró – Sa Calobra

Devadesát pět kilometrů. Dva tisíce metrů převýšení. Dvacet osm stupňů a v serpentinách ještě víc.

Na rovinách jede syn. Já se držím v háku a baterku nechávám vypnutou. V kopcích si role vyměníme.

Nahoru jsme to zvládli.

Dolů už to bylo horší.

Upřímně – bála jsem se.

Zatáčky se skládaly jedna do druhé, jako by někdo kreslil čáry bez pravítka. Ruce jsem měla neustále na brzdách a hlavu plnou respektu.

Dole na mě čekal.

Seděl u moře v zátoce, kde má voda barvu, kterou nedokážete pojmenovat. Jen se na ni díváte a víte, že právě kvůli tomuto okamžiku stálo za to sjet všechny ty serpentiny.

Baterka to zvládla. Zbývaly dvě čárky.

Přežily jsme obě.

Valldemossa a odpočinkový den

Říká se, že třetí den by se mělo odpočívat.

Výsledek?

Dlouhé roviny, tři kopce s převýšením kolem pěti set metrů a jeden borovicový háj, ve kterém se sotva vytočilo jediné kolo.

Přijíždím do pravé zatáčky, zastavuju a chvíli jen stojím.

Potom slezu, prostrčím kolo mezi nohama a nějak celou soupravu otočím.

Otázka dne zní: Je to ještě cyklistika, nebo už nová sportovní disciplína?

Pracovní název zní: mallorská pirueta v borovicovém háji bez diváků.

Ale potom přijde sjezd do zátoky.

Ten se nedá vysvětlit, vyfotografovat ani popsat. Jen stojíte na kraji serpentiny, díváte se dolů a na chvíli zapomenete, kde vlastně žijete.

Odpočinkový den: 9 z 10. Příště si vezmu trampolínu.

Vedro, defekty a improvizace

Potom přišlo vedro.

Dny, kdy se silnice vlní horkem a vzduch stojí. Roviny, které snad nikdy nekončí.

Přidaly se malé věci, které k cyklistice patří. Defekt, výměna galusky a improvizace u silnice.

Ne všechno musí proběhnout hladce, aby to bylo krásné.

Možná právě ty okamžiky, kdy se něco pokazí, si nakonec pamatujeme nejlépe.

Poslední den: Do Palmy a zpět

Už víte, že cesta končí.

A tak jedete trochu pomaleji. Ne kvůli unaveným nohám, ale proto, abyste si ten poslední den ještě chvíli podrželi.

Někde mezi kopci, ranní kávou a vůní pomerančů mi došlo, že tato cesta vlastně nebyla o kolech.

Byla o tom, že jsme tam byli spolu.

Syn na vlastní pohon.

Máma na baterku.

A nahoře na kopci jsme si vždycky mohli plácnout.