Tři žetony a pět minut slávy

Kemp ve Víku byl obrovský. Lidičky migrovaly mezi stany, auty, recepcí a společnou kuchyní, jako by někdo právě rozkopl mraveniště.

Večer se všichni shromáždili pod jednou střechou a začali vařit. Tedy pokud lze slovem vařit označit situaci, kdy vybuchují vařiče, jídlo létá ke stropu a dospělý muž padá na zadek. A to doslova.

Jedna nudle se houpala na žárovce.

Nikdo se příliš nedivil. Na Islandu se může během pěti minut změnit počasí, směr větru i místo, kde se právě nachází vaše večeře.

• • •

To všechno bych ještě pochopila. Ale potom přišly sprchy.

Sprcha v kempu ve Víku totiž nebyla hygienický úkon. Byla to strategická operace, pro kterou člověk potřeboval znalost cizích jazyků, prostorovou představivost, psychickou odolnost a nejlépe také základní vojenský výcvik.

Operace začala na recepci.

"Have in shower?" pronesla jsem sebevědomě.

To byl první krok.

Recepční pochopil, že se chci umýt, a vtiskl mi do dlaně tři mince. Přesněji řečeno tři sprchové žetony.

Tři.

Už to mě mělo varovat.

K čemu jsou člověku tři žetony na jednu sprchu? Napadlo mě, že jeden vhodím a další dva si nechám na potom. Na další večery. Budu šetrná, čistá a organizačně připravená.

Nebudu.

• • •

Otevřela jsem dveře do sprch a neviděla vůbec nic. Vyvalila se na mě pára s takovou razancí, že jsem byla skoro umytá už ve dveřích.

Skoro.

Když si oči zvykly na tropické podmínky uprostřed chladného Islandu, zjistila jsem, že v místnosti nejsem sama. Na lavičce sedělo několik dam obalených v ručnících. Mlčely a trpělivě čekaly.

Na sprchu?

Po sprše?

Na zázrak?

Těžko říct.

Začala jsem nenápadně zkoumat systém. Na stěně visely čtyři krabičky s čísly. Sprchy žádná čísla neměly.

Výborně.

První krabička by mohla patřit k první sprše zprava. Ale také zleva. Případně ke druhé sprše, protože Islanďané mohli při číslování postupovat podle nějakého místního geologického principu, který běžný Evropan nemá šanci pochopit.

Přešlapovala jsem z nohy na nohu a přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, že nejlepší bude vysvléknout se co nejrychleji, aby mě nikdo nepředběhl.

Svlékla jsem se, zabalila do ručníku a usedla mezi ostatní dámy.

Jako další housenka v čekárně na proměnu.

• • •

Když se konečně něco uvolnilo, přišla moje chvíle. Vhodila jsem první minci a rozběhla jsem se za plentu.

Jedna sprcha.

Druhá sprcha.

Třetí sprcha.

Dvě byly obsazené.

V tu chvíli mě napadlo, že jsem možná právě vhodila žeton do krabičky patřící k jedné z obsazených sprch a neznámé ženě za plentou dopřála drahocenné minuty slastně teplé vody.

Chvíli jsem poslouchala.

Žádný výkřik radosti.

Takže asi ne.

Voda u mě ovšem netekla také.

Vrátila jsem se ke krabičkám a vhodila druhý žeton. Teď už jsem věděla, že musím vhodit všechny tři. Systém byl zřejmě založen na principu: zaplať, přemýšlej, zaplať znovu a nakonec pochop.

Jenže druhý žeton propadl.

Prostě zmizel.

"Ty vole."

• • •

Dámy na lavičce seděly dál v posvátném tichu. Nikdo se nehýbal. Nikdo neradil. Možná už tu byly několik dní a dávno ztratily naději.

Venku pršelo. Já byla napůl oblečená, napůl nahá a bez třetího žetonu. Sprcha se stále neuvolnila, voda netekla a moje dvě mince už žily vlastním životem někde v útrobách islandské koupelnové technologie.

Nezbývalo než se obléknout a běžet zpátky na recepci.

Tam jsem pomocí angličtiny, češtiny, gestikulace a výrazu zoufalé ženy vysvětlila, že jsem měla tři mince, dvě už nemám, voda neteče, a přesto stále nejsem umytá.

Recepční mi dal poslední žeton.

Vrátila jsem se do sprch. Znovu se svlékla. Znovu prošla párou. Dámy stále seděly na lavičce. Mám podezření, že se od mého odchodu vůbec nepohnuly.

• • •

Tentokrát jsem vhodila minci do správné krabičky.

Ozvalo se zasyčení.

Sprcha se spustila.

Měla jsem pět minut.

Pět minut na umytí vlasů, těla i duše. Pět minut na osprchování po dnech ve stanu. Pět minut, kvůli kterým jsem absolvovala recepci, tři žetony, dvě svlékání, jednu mezinárodní ostudu a souboj s technologií.

Vběhla jsem pod vodu.

A tehdy jsem pochopila, proč mi recepční dal tři mince.

Věděl to.