Omyly ve fotografii IV: polední slunce
Omyl: Mezi desátou a čtvrtou se v krajině nedá fotografovat
Tuhle větu zná každý. Zlatá hodina ráno, zlatá hodina večer, mezitím se jde spát nebo do auta. A pro velkou část toho, co v krajině fotografujeme, to platí: na měkké přechody, atmosféru a prokreslené detaily je polední slunce opravdu nevhodné.
Jenže to není jediný druh fotografie.
Ostré světlo umí něco, co ranní mlha nikdy nesvede: kreslí. Vytváří tvrdé hrany, hluboké stíny a plochy téměř bez polotónů. Když přestaneme čekat na náladu a začneme hledat grafiku, poledne se z mrtvého času promění v jedinou část dne, kdy mohou podobné snímky vzniknout.
Co je chiaroscuro
Termín pochází z malířství. Italské chiaro znamená světlý a scuro tmavý. S výrazným kontrastem světla a tmy pracovali například Caravaggio nebo Rembrandt. Postava na jejich obrazech vystupuje ze tmy právě proto, že kolem ní téměř nic vidět není.
Ve fotografii je princip podobný a jde proti tomu, co se často učíme: kresba nemusí být všude. Má zůstat jen tam, kde ji chceme. Stíny můžeme vědomě nechat spadnout do černé a přestat po nich požadovat informace. Zůstane světlo, tvar a hrana – a snímek získá hloubku, kterou dokonale prokreslená verze často nemá.
Co v krajině hledat
Místa, kde se světlo potkává se stínem. Soutěsky, rokle, průhledy mezi skalními stěnami nebo lávové kaňony. Na Islandu například Fjaðrárgljúfur či Stuðlagil, v Krušných horách může stačit kamenné moře nebo hluboký lom.
Boční osvětlení hřebenů. Když slunce svítí přes hranu, jedna strana hory září a druhá zůstává téměř černá. Právě výrazné rozdělení světla a stínu může vytvořit silnou kompozici.
Tvary místo obsahu. Představte si fotografii jako černobílou grafiku. Pokud funguje i bez barev a drobných detailů, pravděpodobně jste našli správný motiv. Pokud se rozpadá na nesouvisející skvrny, hledejte dál.
Rámování stínem. Tmavá skalní stěna nebo předsunutý svah mohou lemovat osvětlenou část krajiny a vést k ní pozornost.
Nejlépe tento přístup funguje v členitém terénu – tam, kde má co vrhat stín. Otevřená pláň může v poledne zůstat plochá, ať se snažíme sebevíc.
Omyl: Automatika si s tím poradí
Často si neporadí. Fotoaparát je nastavený tak, aby většinu obrazu převedl do středních tónů. To je přesný opak toho, čeho chceme dosáhnout. Automatika se může pokusit stíny zesvětlit a z výrazného kontrastu pak zbude šedivá plocha bez nálady.
Nastavení, které mi funguje
Režim: manuální režim M
Měření: bodové měření na nejsvětlejší osvětlené místo
ISO: 100
Clona: přibližně f/8 až f/11
Čas: podle intenzity světla, často 1/250 sekundy nebo kratší
Důležité je především měření. Neměřím celou scénu, ale nejsvětlejší část, ve které chci zachovat kresbu. Ostatní plochy nechám spadnout do stínu. Kontroluji histogram a upozornění na přepaly, protože zcela vypálené světlo už při úpravě většinou nezachráním.
Polarizační filtr může pomoci ztmavit oblohu a omezit odlesky z mokrého kamene, jeho účinek však závisí na úhlu slunce. ND filtr v podobné situaci obvykle nepotřebuji, pokud záměrně nechci prodloužit expoziční čas.
Omyl: Je to příliš tmavé, musím snímek zesvětlit
Právě kvůli této reakci se z původního záměru často stane obyčejná fotografie.
Zmáčkneme spoušť, podíváme se na displej a lekneme se. Snímek je tmavý, polovina obrazu není vidět a histogram se tlačí doleva. První reakcí bývá fotografii "opravit": přidat půl expozičního stupně, potom ještě půl – a výrazný světelný kontrast je pryč.
Tmavé plochy ale nejsou chyba. Jsou důvodem, proč takovou fotografii vytváříme. Ztráta detailů ve stínech může být záměrem, nikoli selháním. Snímek může na displeji působit nezvykle. Pokud vypadá jako běžně vyvážená fotografie, možná jsme jeho kontrast příliš zmírnili.
Hlídám hlavně světlý konec histogramu, aby se neztratila kresba v nejjasnějších místech. Stíny mohou zůstat tmavé – a při úpravě je často stáhnu ještě níž.
Souvisí to s principem, o kterém jsem psala už dříve: někdy je potřeba scénu ztmavit, aby mohlo vystoupit světlo. Chiaroscuro používá stejný princip, jen s ním počítáme už při fotografování.
Dvě příbuzné možnosti, které stojí za vyzkoušení
Dlouhé stíny
Nízké slunce brzy ráno nebo pozdě odpoledne pokládá přes svah stíny stromů, sloupů a skal. Nefotografujeme potom samotný předmět, ale obrazec, který jeho stín kreslí. V Krušných horách to dobře funguje na jaře na holých pláních a v zimě na sněhu, kde může být stín modrý a čitelný do posledního detailu.
Čistá silueta
Místo stínu můžeme využít samotný tvar proti světlému pozadí: hřeben proti obloze, osamělý strom nebo skalní jehlu. Expozici změříme podle oblohy a zbytek necháme ztmavnout.
Podmínka je jednoduchá: obrys musí být čitelný. Solitérní strom funguje lépe než souvislý kus lesa. Ostrý horský hřeben bývá působivější než nevýrazný oblý kopec.
Co si z toho odnést
Polední světlo není univerzální a pro mnoho krajinářských motivů opravdu není ideální. To ale neznamená, že je fotograficky bezcenné.
Když místo jemných přechodů začneme hledat kontrast, tvary, siluety a hluboké stíny, může se z nejméně oblíbené části dne stát příležitost k úplně jinému druhu fotografie.
Nejde o to zahodit zlatou hodinu. Jde o to nepovažovat ji za jediný čas, kdy má smysl vytáhnout fotoaparát.
Kde se to učíme společně