Omyly ve fotografii IV: polední slunce
Omyly ve fotografii IV: polední slunce
Omyl: Mezi desátou a čtvrtou se v krajině nedá fotit
Tuhle větu zná každý. Zlatá hodina ráno, zlatá hodina večer, mezitím se jde spát nebo do auta. A pro devadesát procent toho, co se v krajině fotí, to platí na měkké přechody, atmosféru a prokreslené detaily je polední slunce opravdu k ničemu.
Jenže to není jediný druh fotky.
Ostré světlo umí něco, co ranní mlha nikdy nesvede: kreslí. Tvrdé hrany, stíny jako vystřižené, žádné polotóny. Když přestanete čekat na náladu a začnete hledat grafiku, poledne se z mrtvého času změní na jediný čas, kdy tyhle snímky vůbec vzniknou.
Co je chiaroscuro
Termín je z malířství, italsky chiaro světlý, scuro tmavý. Caravaggio, Rembrandt, ti všichni. Postava vystoupí ze tmy, protože kolem ní není nic.
Ve fotografii je princip stejný a jde proti všemu, co se učí: kresba nemá být všude. Má být jen tam, kde ji chcete. Stíny se vědomě stlačí do černé a přestanou nést informaci. Zbude světlo, tvar a hrana a snímek dostane hloubku, kterou prokreslená verze nikdy mít nebude.
Co v krajině hledat:
- Místa, kde se paprsek potká se stínem. Soutěsky, rokle, průhledy mezi skalními stěnami, lávové kaňony. Na Islandu Fjaðrárgljúfur nebo Stuðlagil, v Krušných horách stačí kamenné moře nebo hluboký lom.
- Boční osvětlení hřebenů. Když slunce svítí přes hranu, jedna strana hory je bílá a druhá černá. Žádný přechod. To je přesně ono.
- Tvary místo obsahu. Když si fotku představíte jako černobílou grafiku a pořád funguje, máte ji. Když se rozpadne na skvrny, nemáte.
- Rámování stínem. Tmavá skalní stěna nebo předsazený svah lemující osvětlený kus krajiny za ním.
Nejlépe to funguje v hodně členěném terénu tam, kde má co vrhat stín. Otevřená pláň v poledne zůstane plochá, ať děláte, co chcete.
Omyl: Automatika si s tím poradí
Neporadí. Kamera je stavěná tak, aby všechno vytáhla do středních tónů a to je přesný opak toho, co chcete. Automat vám stíny rozsvítí a z chiaroscura zbude šedivá placka bez nálady.
Nastavení, které funguje:
Režim Manuál (M)
Měření Bodové - na nejjasnější osvětlené místo
Čas Podle světla, typicky 1/250 s a kratší
Clona f/8 až f/11
ISO 100
Podstatné je to měření. Neměříte scénu, měříte to nejsvětlejší, co v obraze je. Všechno ostatní necháte spadnout, kam spadne.
Polarizační filtr sem sedí ztmaví oblohu a sebere odlesky z mokrého kamene, takže se kontrast ještě zvedne. Naopak ND filtr a dlouhá expozice tady nemají co dělat, ty patří k opačnému druhu fotek.
Omyl: Je to moc tmavé, musím to zesvětlit
Tohle je chyba, kvůli které se z celého článku obvykle nic nestane.
Zmáčknete spoušť, podíváte se na displej a lekne vás to. Snímek je tmavý, půlka obrazu není vidět, histogram se tlačí doleva. První reakce je opravit to přidat půl EV, ještě půl, a je z toho normální fotka. A je po všem.
Ty tmavé plochy nejsou chyba. Jsou to ty plochy, kvůli kterým to celé děláte. Ztráta detailu ve stínech je cíl, ne selhání. Fotka má na displeji vypadat divně, jinak jste to neudělali dost.
Jediné, co hlídám, je horní konec aby se nepřepálilo světlo, protože to už nevrátím. Spodek si může dělat, co chce, a v Lightroomu ho stejně stáhnu ještě níž.
Mimochodem, s tímhle přesně souvisí to, co jsem psala o divadle: ztmavit scénu, aby mohlo vystoupit světlo. Chiaroscuro je ten samý princip, jen udělaný už při focení.
Dvě příbuzné věci, které stojí za zkoušku:
Dlouhé stíny. Nízké slunce brzy ráno a pozdě odpoledne položí přes svah stíny stromů, sloupů, skal. Nefotíte pak předmět, ale vzor, který ten předmět kreslí. V Krušných horách to na jaře funguje na holých pláních a v zimě na sněhu, kde je stín modrý a čitelný do posledního detailu.
Čistá silueta. Místo stínu vezmete tvar samotný proti světlému pozadí hřeben proti obloze, jednotlivý strom, skalní jehla. Exponujete na oblohu a všechno ostatní zčerná. Podmínka je jediná: obrys musí být čitelný. Solitérní strom ano, kus lesa ne. Ostrý hřeben ano, oblý kopec skoro nikdy.
Kde se to učíme společně: