AZORY PORUGALSKO 2026

Krátké a ještě kratší koupání:
aneb i tohle jsou chvíle ze společného focení!

Azory mají jednu vlastnost, o které mlčí všechny průvodce. Vypadají klidně.

Jezírko bylo dokonalé. Tyrkysové, schované mezi skalami, takové, co si fotíš a doma pak tvrdíš, že tam bylo líp než v reálu. Voda se ani nehnula. Hladina jako sklo. Minulost.

Vlezli jsme do toho s odhodláním lidí, co už něco viděli. Dan první, samozřejmě. Dan je vždycky první. To je jeho. Vejde do vody jako pán, co si jde stěžovat na teplotu.

"Pohoda," říká.

To řekl naposledy.

Než jsem stačila otevřít pusu, přišla vlna. Jedna. Nepotřebovala druhou. Zvedla se odněkud, kde žádné vlny být neměly, a předvedla, kdo tady velí. Voda se zavřela. Doslova. Jako dveře u tramvaje, co tě nepustí ani omylem.

A pak ticho.

Chvíli tam nebyl nikdo. Jen hladina, zase klidná, zase jako sklo, jako by se nic nestalo. Drzost.

Pak se vynořil Dan.

Vyplaval na hladinu jako zmačkaná řeřicha. Mokrý do morku kostí, výraz člověka, kterému právě oceán osobně vysvětlil pár věcí o pokoře. A hlavně – bez kytičky. Utrpěl ztrátu. Řeřicha bez kytičky už není řeřicha, je to jen smutné stéblo, co se drží nad vodou.

Stál tam. Kapal. Díval se na mě.

"Pohoda," řekla jsem já.

Skončilo to obvazem a antibiotiky. Skála si vybrala svoje, voda si vybrala svoje, a my jsme měli historku.

Moře 1, Řeřicha 0.

A jezírko? Zase klidné. Tyrkysové. Minulost.