Devatenáct a půl kilometru v minus jedenácti stupních?
Proč vznikají Rozházené příběhy
Tyto příběhy nevznikají v časové posloupnosti. Vracejí se až později, jako ozvěny intenzivních prožitků, které zůstaly schované mezi fotografiemi.
Někdy je vyvolá obraz, vůně nebo obyčejná věta. A tak si zapisuji chvíle, kdy jsme čekali na světlo, bloudili, smáli se nebo řešili něco, co se vůbec nedalo naplánovat.
Právě z nich vznikají Rozházené příběhy.
Norsko mě toho rána přivítalo v bílém objetí.
Budík prořízl tmu, ale tělo vědělo dřív než on.
Začalo to jako kýč z kalendáře.
Dnešek byl ve znamení vítězství.
Než jsme dojeli do Hauklandu, museli jsme přežít jednu noc v exilu. Nouzový azyl u Leknes. Přístřešek s výhledem do škarpy, lehkým závanem ryb. Vše směřovalo k jedinému: k Bílému domu.
Lakomá Bárka aneb, jak jsem chtěla očurat svět (a jak to nevyšlo)
Záchod se nacházel v prvním patře, přímo nad jídelnou. Na tom by vlastně nebylo nic divného – Ve skříni.
Epizoda 3 – Surrealistická vila z ( Rozházené povídky )
Mělo to být pohodové letní kolo po lesích a loukách. Místo toho jsme skončily v džungli, kde tráva sahala po oči, navigace stávkovala a elektrokolo se pokusilo zavraždit Jindru.
Chcete být u dalšího příběhu?
Některé příběhy vzniknou náhodou. Za jinými vyrážíme společně. Podívejte se na aktuální fotografické výpravy a společné focení.