Mlha, mráz a synchronní chaos

Devatenáct a půl kilometru v minus jedenácti stupních?

To už není výlet. To je regulérní polární expedice s příchutí cukru a kofeinu.

Den začal jako strategická operace dvou agentů, kteří se rozhodli dobýt kopec každý z jiné strany, aby se potom vítězoslavně setkali u jeho úpatí.

Plán vyšel skvěle.

Tedy až na lehkou orientační výzvu při dojezdu.

Motivace ale byla jasná: Horobraní a wafle.

Jakmile se naše úderná dvojka spojila, vyrazili jsme na okruh. Teploměr ukazoval poctivých minus jedenáct. Přesně tu teplotu, při které se i myšlenky začínají měnit v rampouchy.

S námi vyrazila také "synchronní dvojčata".

Mluvila naprosto pořád.

Mlha byla tak hustá, že by se dala krájet. Možná by ji v bufetu mohli prodávat jako cukrovou vatu. Dvojčata se v ní musela dvakrát vracet. Nejspíš se zacyklila v časoprostoru.

My jsme ale profesionálové.

Dosáhli jsme bufetu.

Čekalo tam tekuté zlato, káva  a ty nejlepší wafle pod sluncem. Cukr nám vrátil život do žil, i když nám úsměvy u pusy pomalu přimrzaly.

Zlatý hřeb dne ale přišel až večer na chatě.

Když jsme se konečně všichni sešli v teple, spustila synchronní dvojčata obě najednou.

Ne jen tak obyčejně.

Mluvila tak hlasitě a překotně, jako by každý z nich právě prozkoumal jinou planetu. Chvíli jsem měla pocit, že jeden vypráví o výstupu na Mount Everest a druhý o tom, jak v mlze objevil ztracenou civilizaci.

Byla to naprostá kakofonie zážitků.

Pochopila jsem z ní jediné:

Byla to ohromná prdel.