Začalo to jako kýč z kalendáře.

Vyjíždíme z mlhy, která se líně válí v údolí. Čím jsme výš, tím víc nás vítá slunce. Hřebeny zalité zlatým světlem, místy ještě zbytky sněhu a my se drápeme přes zmrzlé pláně.

Země pod koly je tvrdá jako kámen, zadky už máme dávno mokré od tající břečky, ale čert to vem. Je krásně.

To je přesně ta euforie, kdy máte pocit, že vám patří celý svět.

"Tady to je!" ukazuju na místo, kde jsem včera fotografovala vlka.

Magické místo.

Jenže příroda má smysl pro ironii. Potok je po oblevě vyvalený z břehů a lávka, která tam včera ještě byla, teď leží pod vodou.

Slézám z kola, zodpovědně ho vedu a hlásím dozadu:

"Bacha, je to pod vodou. Je to o hubu!"

Synchronizovaný odlet

Ohlédnu se a vidím, že můj stařík se rozhodl pro akční hrdinství.

Zbyněk to tam poslal.

Jenže vesmír měl jiný plán. Během jediné vteřiny se fyzika rozhodla Zbyňka od kola brutálně odpojit.

Čas se zastavil.

Zbyněk letí v režimu "hlavou dolů, nohy k nebi, ruce doširoka". Vypadá jako nepovedený pokus o gymnastického andělíčka ve vzduchu.

Prásk!

Zmizel pod hladinou jako špatně hozený kámen.

"Ty vole, on je mrtvej! On se mi tady regulérně utopil v potoce!"

Moje první blesková analýza situace, zatímco zírám na prázdnou hladinu.

Kolo-vrah a mokrá legenda

Korunu tomu nasadilo jeho kolo.

Na vteřinu zůstalo stát na lávce, jako by přemýšlelo: "Mám za ním ještě skočit a dorazit ho?"

Nakonec zůstalo nahoře jako němý svědek celé zkázy.

Pak se hladina rozestoupila a Zbyněk se vylovil.

Vylezl na břeh a vypadal jako vyždímaný mop po generálním úklidu. Voda z něj crčela takovým proudem, že by naplnila menší rybník.

Úplně mokrý. Totálně vypraný. S výrazem člověka, který právě pochopil, že cyklistický dres v únorovém potoce nefunguje jako neopren.

Žil.

A čekala nás cesta domů.

Sakra dlouhá. Sakra studená. A sakra mokrá.