Norsko mě toho rána přivítalo v bílém objetí.

Vzduch byl tak čistý, že při každém nádechu pálil v plicích. Absolutní ticho narušovalo jen křupání čerstvého prašanu pod botami.

Stála jsem uprostřed krajiny, kde stromy pod tíhou sněhu vypadaly jako zkamenělé postavy.

Byl to zvláštní druh samoty. Ne tísnivý, ale osvobozující.

Svět tam venku se zastavil.

Fascinovala mě paleta modré a bílé. Nebyla to jen jedna modrá a jedna bílá. Byly to stovky odstínů – od ocelově šedé oblohy až po hlubokou temnou modř potoka.

Jako jediný se odmítal poddat mrazu. Tiše si bublal svou cestu mezi zasněženými balvany.

Rozložila jsem stativ a uvědomila si, jak moc mě tahle krajina nutí zpomalit.

Tady se nespěchá.

Čekala jsem na správný okamžik. Na světlo, které možná přijde a možná také ne.

V tom čekání ale nebyla netrpělivost. Byl v něm klid.

Pocit malosti tváří v tvář přírodě, která nic nepotřebuje.

Jen být.

A možná být chvíli pozorována.