Budík prořízl tmu, ale tělo vědělo dřív než on.

Dnes nešlo o spánek. Šlo o tu krátkou chvíli, kdy se noc láme v den. Venku vládla modrá hodinka – zvláštní čas, kdy má svět barvu hlubokého inkoustu a ticho je tak husté, že by se dalo krájet.

Všechno na sebe. Vrstva za vrstvou, jako brnění proti mrazu. Běžky přes rameno a cesta k řece.

Sníh pod nohama nezklamal. Měl svůj vlastní hlas. Starý, mechanický, připomínající pendlovky v domě mých prarodičů.

Křup. Křup.

Každý krok odměřoval čas v téhle bílé samotě.

U řeky jsem byla sama. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud jsem nesklonila oči k zemi.

Sobi mě předešli.

Jejich stopy v neuvěřitelně bílém sněhu vypadaly jako tichý vzkaz, že v téhle divočině nejsem nikdy úplně sama, i když nikoho nevidím.

Rituál s rukavicemi byl pořád stejný.

Sundat.

Prsty okamžitě pocítí ostrý, kousavý vzduch.

Cvak.

Zachytit modř, odlesk hladiny a nekonečnou bělost.

A potom rychle rukavice zpátky, zatímco se v dlaních rozlévá bolestivé mravenčení.

Stála jsem tam, vdechovala mráz a dívala se na krásu, kterou většina světa v tuhle chvíli prospala.

Moje stopa. Sobí stopa. Řeka.

Nic víc nebylo potřeba.