Proč to nezkusit?!

velmi dlouho, velmi o tom přemýšlím...

Stín jako vypravěč

Jsem krajinářka. Světlo a stín pro mě dlouho znamenaly hlavně ranní mlhu, dlouhou expozici a tu chladnou modrošedou náladu, kterou lovím na horách nebo na pobřeží. Stín tam byl vždycky spíš prostředek, jak dát scénu hloubku, než hlavní téma.

Pak jsem narazila na fotografku, která se stínem pracuje úplně jinak – ve starých uličkách, mezi lidmi, na tržištích. A došlo mi, že princip je vlastně stejný. Jen scéna je jiná.

Stín není problém k opravě

Často se honíme za ideálně světlem a stín bereme jako něco, co je potřeba zachránit. Prosvětlit ho, stáhnout detaily, ukázat všechno.

Moderní snímače i programy nám to nabídnout. Jenže musíme opravdu všechno ukázat?

Když z fotografie vytáhneme každou informaci, snadno z ní zmizí tajemství. Divák ji přečte během vteřiny a jde dál.

Naopak stín, který něco neprozradí, může zastavit. Nutí ho přemýšlet, co se ve tmě skrývá.

Vlastně je to přesně princip, který používám při fotografování krajiny, jen jsem si ho nikdy takhle nepojmenovala.

Nechat část scény ve tmě není chyba expozice. Je to rozhodnutí, co chci ukázat a co nechat domyslet.

Co jsem začala vidět jinak

Při cestování obvykle fotím krajinu. To je moje priorita a prostředí, kterému rozumím.

Poslední dobou si ale víc všímám i toho, co se děje kolem. Uliček, tržišť, dveří, oken a lidí, které potkávám.

Nemusím kvůli tomu změnit vybavení ani svůj styl.

Stejná logika, se kterou nechává stín v horské rokli, funguje i v úzké uličce. Ruce starého muže mohou vyprávět víc než jeho tvář. Postava může na okamžik vstoupit do úzkého pruhu světla. Dveře mohou zůstat napůl schované ve tmě a člověk si sám začne představovat, co je za nimi.

Nemusím vidět všechno, abych fotce věřila.

Stín umí uklidit scénu

V krajině si můžu kompozici hledat dlouho. Ve městě je to jiné. Značky, dráty, auta, lidé, výlohy, všechno se pere o pozornost.

A právě tady může stín udělat něco velmi jednoduchého.

Schová to, co nepotřebují.

Najednou funguje skoro jako přirozená maska. Z chaosu nechá vystoupit jen několik důležitých prvků  ruce, tvář, dveře, kus zdi nebo jediná postava.

Místo abych se snažila dostat do fotografie všechno, můžu ji stavět z toho, co světlo dovolí vidět a co stín naopak vezme pryč.

Stejné čekání, jen rychlejší

A ještě jedna věc mi na tom připadá povědomá.

Krajinář čeká.

Čeká na mlhu, na světlo mezi mraky, na paprsek, který se objeví na správném místě. Někdy deset minut, někdy několik hodin, a někdy úplně zbytečně.

V uličce se vlastně děje totéž.

Najdu světlo a čekám, až do něj někdo vstoupí.

Jen místo hodiny čekám třeba pět minut.

Je to stejná disciplína, jen v rychlejším rytmu.

Proč to zkusit

Nechci se stát pouliční fotografkou. To není moje cesta.

Ale tahle myšlenka mi rozšířila způsob, jakým přemýšlím o stínu obecně. Už ne jen jako o technickém omezení nebo prostředku pro vytvoření hloubky, ale jako o skutečném spolutvůrci příběhu.

Ať fotím mlhu v Krušných horách, pobřeží nebo úzkou uličku někde na cestách, můžu si položit stejnou otázku:

Co stín skrývá a co tímhle fotografii dává?

Možná to není nový styl.

Spíš jiný úhel pohledu na něco, co už dělám roky.