Pohled do minulosti: Cesta zpět? Ta podoba děsí.

Pohled do minulosti: cesta zpět?

Když si vedle sebe položím fotku starou přes sto let a tu, kterou jsem pořídila včera, řeším skoro stejnou otázku jako tehdejší fotografové. Změnily se přístroje, technologie i způsob zpracování. Touha odlišit záznam od autorské fotografie zůstala stejná.

Tehdy Kodak, dnes smartphone

Na konci 19. století přišel Kodak s heslem: "Vy stisknete tlačítko, uděláme zbytek." Fotografie se najednou otevřela komukoli. Nebylo potřeba rozumět chemii ani postupy, stačilo namířit a zmáčknout spoušť.

Fotografové, kteří chtěli fotografii chápat jako umění, tehdy řešili, jak vlastní tvorbu odlišit od obyčejného cvaknutí.

Dnes jsem na stejném místě. Místo Kodaku mám v kapse telefon, který sám dopočítá expozic, barvy, kontrast i ostrost. Technicky povedenou fotku dnes zvládne skoro každý – vidím to i u lidí na mých fototúrách, kteří v životě neseděli u editace a přesto jim telefon vyprodukuje obstojný snímek.

Otázka je pořád stejná: co dělá z fotografie autorskou fotografii?

Temná komora versus Lightroom

Piktorialisté do snímků výrazně zasahovali. Kombinovali negativy, používali gumotisk, ručně nanášeli pigmenty, obraz změkčovali, aby odpovídaly jejich představě.

Já místo temné komory sedím u monitoru. Skládám expozici, pracuju s maskami, světlem a stínem, občas spojím i snímky z různých okamžiků, abych dostala atmosféru, kterou jsem na místě pocítila  tu chladnou modrošedou náladu ranní mlhy, kterou fotoaparát sám sobě nezachytí.

Nástroje jsou jiné. Princip stejný. Spouští fotka nekončí, tam teprve začíná druhá půlka práce.

Pravda, nebo pocit?

Piktorialistům kritici vyčítali, že fotografie má zobrazovat skutečnost takovou, jaká je. Dnes slyším podobnou větu jen v jiném balení: "To už není fotka, to je Photoshop."

Jenže já nechci kopírovat skutečnost. Chci zachytit i ticho, světlo nebo pocit, který jsem v tu chvíli prožívala. A přesně tady vede hranice mezi dokumentem a osobním vyjádřením.

Od displeje zpět k papíru

Před sto lety byla fotka fyzická věc  papír, struktura, pigment, originální tisk. Dnes vznikají miliardy fotek, které bliknou na displeji na pár sekund a zmizí v dalším proudu.

Možná právě proto se mi čím dál víc vrací chuť tisknout. Fotku, kterou pověsím na zeď a skutečně se na ni budu dívat, ne jen scrollovat kolem. Na matném nebo bavlněném papíře přestává být fotka dalším souborem v telefonu. Zase se z ní stává obraz.

A jsem zase na začátku

Piktorialisté před sto lety bojovali za myšlenku, že fotoaparát je jen nástroj a fotka může být osobním vyjádřením. Já mám místo skleněných negativů RAW soubory, místo temné komory Lightroom a místo štětce digitální masky.

Otázka zůstává stejná: je fotka jen záznamem toho, co bylo před objektivem, nebo obrazem toho, jak jsem to viděla a cítím já?

Možná jsme se za těch sto let neposunuli tak daleko, jak si myslím. Jen jsme vyměnili nástroje.