Bosá Ell a rašelina na Husfjelletu 

Přílet do Harstadu byl jako vstup do jiného světa. Tichého, měkkého, sevřeného studeným vzduchem, který neprobouzí, ale zpomaluje čas. Vyjeli jsme směrem na Senju.

Naše první zastávka: ubytování, které mělo všechno. Výhled, klid – a Ell.

Ell byla jako postava z příběhu, který se teprve píše. Chodila po chodbě v jedné pantofli a druhou nohu nechávala bosou, jako by si nebyla jistá, jestli chce zůstat, nebo odejít. Neustále něco hledala. Peněženku, telefon, klíče, svoje myšlenky. Věci pokládala, zapomínala, znovu nacházela a zase ztrácela. Možná trochu i sebe. Ale dělala to s elegancí soba v mlze.

Po probdělé noci nás ráno přivítala vařenými vajíčky. Překvapivě dokonalými – žloutek lehce tekutý, bílek pevný. Test Severu splněn.

A pak přišel Husfjellet.

Vyrazili jsme ne nalehko, ale jako přenosné skladiště fotografické techniky. Fotoaparáty, náhradní těla, objektivy všech ohnisek, stativy dlouhé jako rybářské pruty, dron v obalu připomínajícím chladicí tašku, náhradní baterie, hadříky, utěrky, ND filtry, sluneční clony a pocit viny, že jsme si určitě měli vzít ještě něco.

Ramena bolela dřív, než jsme zamkli auto.

První metry výstupu? Šílenství v přímém přenosu. Roj much nás hnal vzhůru jako neviditelný honák dobytka. Lepily se na čelo, do řas, mezi prsty, do výstřihu i do duše. Ticho hor přerušovaly jen neartikulované výkřiky, mávání rukama a sykot sprostých slov.

Stoupali jsme rychleji, než by bylo běžně důstojné.

Vzhůru.

A potom dolů.

Pak přišla rašelina.

Jirka klopýtl na lávce, zavrávoral a natáhl se, jak široký, tak dlouhý. Jestli byl duchem nepřítomen? Možná. Každopádně skončil rozpláclý jako losos na molu.

A Ell?

Ta bosá Ell, která obvykle chodí jen "za barák", byla tentokrát obutá. Na vrchol sice nedorazila, ale došla mnohem dál, než kdokoliv čekal.

Tetelila se blahem.

A přestože samotný vrchol nepokořila, vypadala, jako by právě dorazila do ráje.