Záchod ve skříni

Záchod ve skříni

Záchod se nacházel v prvním patře, přímo nad jídelnou. Na tom by vlastně nebylo nic divného – Ve skříni.

Pro jistotu jsem si pustila na YouTube hlasitý dokument, aby se zakrylo, že se tu odehrává cosi víc než jen prostá potřeba. Ale místnost měla vlastní duši – dýchala vrzáním, protestovala praskáním dřeva, jako by jí byl můj pobyt proti srsti.

Stačilo přidřepnout a cítila jsem se jako šuplík, který se samovolně vysouvá z komody, aby se podíval do světa. Když jsem se mírně narovnala, hlava vykukovala ze dvířek, decentně maskovaná – jako apoštol na orloji, nebo jako pupen, který netrpělivě prorazí kůru dřív, než nastane jeho čas.

Zadní část těla se přitom kymácela do prázdna, lehce vykloněná jako balkon v chátrajícím divadle, a zároveň vratká jako hnízdo zavěšené v koruně stromu. Pode mnou se z jídelny ozývalo cinkání příborů – zvuk příliš pravidelný, až slavnostní.
Každý pohyb byl risk. Buď bych se zřítila mezi porcelán, nebo zůstala zaklíněná napůl venku, napůl uvnitř – loutka mezi dvěma světy, směšná i křehká.

Soukromí nula. Groteska stonásobná. A přece – v té nepravděpodobné trapnosti bylo cosi.