Surrealistická vila

Epizoda 3 – Surrealistická vila z ( Rozházené povídky )

A pak přišlo ubytování.
Zrcadlová vila, schoulená mezi ještě nerozkvetlými hortenziemi, působila jako kulisa snu. Nízký bretaňský dům, rozdělený na dvě naprosto totožné poloviny. Vnitřek se zrcadlil jako leporelo, každý byt byl odrazem toho druhého. Dva vchody, hned vedle sebe, ale stranově převrácené – labyrint, kde se člověk mohl ztratit i sám před sebou. Každý krok, každý pohyb hlavy, každé otočení kliky působilo, jako by se prostor rozhodl hrát surrealistickou hru s realitou. A přesto to všechno dohromady vytvářelo zvláštní, až znepokojivě harmonický celek.

Uvítala nás paní. Její úsměv byl tak jasný, že by dokázal rozbít i mlhu bretaňského rána. Pobíhala sem a tam, mávala rukama, ukazovala vypínače, jak jednoduché to je, turn on turn off! Její pohyby byly teatrální, její hlas zněl jako fanfára. Jen zapomněla na detaily: na věci, které nefungovaly.

A pak to přišlo.
Nejdřív nenápadné šeptání, pak těžký závan. Do místnosti se vkrádal pach, pomalu, neúprosně, jako by si razil cestu ze samého podzemí domu. Lednička.

Byla unavená, přetížená, zoufalá. Funěla, prděla a zjevně ji to bavilo. Nebyla bílá jako padlý sníh – spíš obnošené pyžamo, kdysi čisté, teď šedé a odevzdané. Smrděla tak, že by se bretaňské moře před ní zastydělo. A čím víc jsme se snažili zavřít dvířka, tím víc se zdálo, že se směje a roztahuje svůj odér po celé vile.

Nebylo vyhnutí – šla jsem za paní. Její úsměv, dosud široký, v tu chvíli ztuhl. Oči se zúžily, nos se povýšeně zdvihl. Naklonila hlavu, divadelně čichla – a s výrazem, že nás má za blázny, pronesla: "Tady nic nesmrdí."

Kdyby mohla, na místě mi jednu uštědří. Z anděla vítajícího hosty se během okamžiku stala strážkyně pravidel. A tehdy, mávnutím kouzelného proutku, vyslovila kouzelné zaklínadlo: kauce. Do té chvíle o ní nebyla řeč. Teď byla nutností. Nehoráznou, samozřejmě.

Bylo jí vyhověno.
Lednice dál páchla, spokojená se svou rolí.
A majordomka? Už se nikdy neusmála.

A když jsme odjížděli, její poslední role byla vrcholem celého groteskního dramatu. Paní – ta kdysi "milá" – stála ve dveřích a s výrazem inkvizitora počítala: od lžiček přes hrnky, utěrky až po květináče. Jako by každá vidlička mohla být potenciálním suvenýrem. Jen čekala, že něco chybí, aby mohla vítězoslavně použít naši kauci. Ale ne – nic jsme jí nenechali. Jen ten smrad z lednice, ten tam zůstal.