Rozkvetlá Madeira

Příběh: Madeira rozkvetlá a krásná nebo jak vlastně.

Ten strom – nebyl .
Byl to strom-ikona.
Křivý, starý, nádherně osamělý. Lidé za ním jezdili zdaleka.
A pak jednou – nebyl.

Zhroutil se. Tiše, v noci, možná pod tíhou věků.
Možná ho jen unavila všechna ta pozornost.

Ten den, kdy jsme to zjistili, lilo. Déšť padal jako důkaz, že se něco změnilo.
Dobíhala jsem v lijáku na parkoviště – promočená, rozmazaná, s hlavou plnou větví a mlhy. A v tom to přišlo:
Baterka v autě zdechla.

A všechno se začalo točit.
Kola, myšlenky, mlha, zoufalství.
Volala se půjčovna. Volalo se do prázdna.
Volalo se:
"Ooo bože… to je zase večer."

Lustr v obýváku visel tiše nad našimi hlavami a pomalu se plnil dešťovou vodou. Venku lilo jako z konve, uvnitř červené víno, praskající stěny a Olda u dveří, jak fouká kouř do mlhy. Říkalo se mu "ten co kouří" – měl v sobě klid bouře, co ještě nepřišla.

A mezitím – lustr.
Voda se do něj vsákla jako do paměti.
Visel. Mlčel. A čekal na další kapku.

Olda mlčky foukl dým z cigarety. A mlha ho pohltila.

A Fanal?
Místo, kam jsme jezdili za mlhou. Za tichem, které pohlcovalo vše – barvy, tvary, čas.
Mlha tam nebyla kulisa. Byla to duše místa.

Ale pak jednoho dne přestala chodit.
Zmizela.

A s ní i kouzlo.
Zůstaly jen holé větve, vypasená tráva, auta, autobusy, stativy, davy.
Fanal stál nahý, obnažený před světem. Bezbranný.
A davy si ho braly.

"Už nikdy nepřijde," řekl Olda, jako by mluvil sám k sobě.
"To je jediná šance. Jak zastavit dav. Nechat Fanal žít."

Mlčení. A pak zas jen déšť.

A lustr plný vody!