Drama na loukách

1. Drama na loukách NDR

Mělo to být pohodové letní kolo po lesích a loukách. Místo toho jsme skončily v džungli, kde tráva sahala po oči, navigace stávkovala a elektrokolo se pokusilo zavraždit Jindru.

Vedro, klíšťata a pád po hlavě

Léto.
Horko takové, že asfalt vlnil vzduch a silniční kolo by se na něm proměnilo v přístroj na pečení jezdců. Na teploměru skoro 40 stupňů, a to jen od asfaltu – to prostě nechceš. S kámoškou jsme vyměkly, – a silničku škrtly. "Bereme elektro," rozhodly jsme. "Bude to rychlejší a projedeme se loukama a lesem, tam bude chládek."

Stojím před skříní. Přeci si nevezmu silonky a klobouk. Jenže… klíšťata! Už tak doznívá jejich jarní atak, a já si vážně nejsem jistá, jestli mám odvahu překročit svůj stín a vyrazit v kraťasech. Řešení? Vyberu trasu s krátkou trávou. Hotovo.

Trasa je naplánovaná a zadaná do super navigace, která tě má vést s přesností švýcarského hodináře. Jenže… navigace ne a ne najít GPS signál. A tak se ocitáme na loukách, kde se nejspíš od dob NDR neposekalo. Vidět jsou nám jen hlavy, všechno ostatní pohltilo zelené moře.

Plynulá jízda? Kdepak. Necesta se z ničeho nic mění na prudký sjezd. "Tak po hlavě dolů jsem ještě nikdy nejela!" říkám si v momentě, kdy už jedu. Vedro, baterka na elektrokole mizí, síly mizí, ale morál zůstává.

Pak přichází drama: Jindra zmizela z dohledu. O pár metrů dál ji nacházím – její těžké elektrokolo jí leží na zádech, jako by ji chtělo zavalit. Vypadá, že nedýchá… dýchá! Uf. Jen trochu přemýšlí, jestli je ještě v příběhu, nebo už v posmrtném rozhovoru s výrobcem baterií.

Nakonec jsme dojely. Živé. Rozpálené. Trochu pomuchlané. Ale byl to krásný den – přesně ten, na který se směješ, až když už máš studenou sprchu a pivo v ruce.