Den kdy se mi chtělo jít na houby

Den kdy se mi ráno chtělo jít na houby:

Protože se bojím klíšťat, mám s nimi špatné zkušenosti tak když jdu na houby tak se na to obléknu.

Oblékání spočívá v tom aby mně klíště nenapadlo.
Co to znamená, to znamená obléknout se do nepropustného pancéřového oděvu.
Vedro ne vedro, pohyb nepohyb a de se.

Osnova

Houby a panika z klíšťat

Protože se klíšťat bojím (a mám k tomu dost špatných zkušeností), houbaření pro mě nezačíná v lese, ale už doma – u skříně.

Nejdřív krátké ponožky. Pak delší podkolenky – tak dlouhé, že končí někde u kolen a vypadají, jako bych šla na hodiny baletu pro seniory.

Na to elastické přilnavé kalhoty, které neodpustí ani drobek buchty k snídani. Spodní vrstva pro jistotu, protože klíště se nesmí ani nadechnout směrem k mé kůži. Tričko s krátkým. Tričko s dlouhým. Košile – nejlépe zapnutá až ke krku, abych klíštěti nedala šanci ani na "dobrý den".

Klobouk – nejen proti slunci, ale hlavně proti těm leteckým jednotkám klíšťat, co čekají na větvi. Koš do jedné ruky, nůž do druhé.

A pak přichází vrchol přípravy – sprej proti klíšťatům. Nastříkat. Otočit se. Nastříkat zezadu. Nastříkat pro jistotu znovu. Zadržet dech, protože to pálí v očích a chutná jako chemie z 80. let. Otevřít okno. Větrat.

Když se na sebe podívám do zrcadla, vidím spíš člena speciální jednotky pro biologické hrozby než houbaře. Ale vedro ne vedro, pohyb nepohyb – jde se.

V lese se ostatní ohýbají pro hříbky, já se pohybuji pomalu, jako robot s omezeným kloubem. Potím se, funím, ale klíště? Ani jedno.

A to je vítězství.

Běžím do práce, přišel jeden pán, vyměnil boty a nechal tam dost peněz na radost.