Bosá Ell
Epizoda 1
Bosá Ell a rašelina na Husfjelletu 🇳🇴
Přílet do Harstadu byl jako vstup do jiného světa – tichého, měkkého, sevřeného studeným vzduchem, který neprobudí, ale zpomalí čas. Vyjeli jsme směrem na Senju.
Naše první zastávka:
ubytování, které mělo všechno. Výhled, klid, a Ell.
Ell byla jako postava z příběhu, který se ještě píše. Chodila po chodbě v jedné pantofli a druhou nohu nechávala bosou, jako by si nebyla jistá, jestli chce zůstat nebo odejít. Neustále něco hledala – peněženku, telefon, klíče, svoje myšlenky. Věci pokládala, zapomínala, znovu je nacházela a zase ztrácela. Možná trochu i sebe. Ale dělala to s elegancí soba v mlze.
Po probdělé noci nás ráno vítá vařenými vajíčky. Překvapivě dokonalými – žloutek lehce tekutý, bílek pevný. Test Severu splněn.
A pak Husfjellet.
Vyrazili jsme – ne nalehko, ale jako přenosné skladiště techniky. . Foťáky, těla, těla na těla, objektivy všech ohnisek, stativy dlouhé jako rybářské pruty, dron v obalu připomínajícím chladící tašku, náhradní baterky, hadříky, utěrky, ND filtry, sluneční clony, pocit viny, že jsme si nevzali ještě něco. Ramena bolela dřív, než jsme zamkli auto.
První metry výstupu? Šílenství v přímém přenosu. Roj much nás naháněl jako neviditelný dobytek. Lepily se na čelo, do řas, mezi prsty, do výstřihu i do duše. Ticho hor přerušovalo jen neartikulované mávání rukama a sykot sprostých slov. Stoupali jsme rychleji, než by bylo běžně důstojné. Vzhůru.
A dolů.
A pak přišla rašelina.
Jirka klopýtl na lávce, zavrávoral a natáhl se jak široký tak dlouhý. Jestli byl duchem nepřítomen? Možná. Každopádně skončil rozpláclý jako losos na molu.
A Ell? Ta bosá, která obvykle chodí jen "za barák", tentokrát obutá, sice na vrchol nedorazila, ale došla dál, než kdo čekal. Tetelila se blahem. A i když nepokořila samotný vrchol, vypadala, že právě dorazila do ráje.
