Island 2025

Island jako lázeňská oplatka

Říká se, že Island není země, ale nálada. Že se neprocházíš krajinou, ale krajinou, která prochází tebou. Věci tu nejsou náhody, jsou to malé zkoušky, šprýmy a dárky, které ti země podstrkuje, jen aby tě zpomalila, pobavila nebo okouzlila. A když máš pocit, že spěcháš, Island se pousměje a postaví ti do cesty vlastní scénku.

Na Islandu jsou chvíle, které se nefotí. Jak bys mohl zachytit myšlenku, která před tebou utíká? Jen čekáš. Čas se natahuje, světlo se pomalu rodí a v tom rodícím se světle má všechno jinou váhu.

Na začátku nám dali čtyřkolku běžného typu. Solidní auto, nic mu nechybělo. Jenže Island má řeky, které se musí brát s pokorou. A kdo chce překročit jejich proud, potřebuje auto s chobotem sáním nahoře, aby se motor nenapil vody. My jsme se rozhodli, že takové auto chceme hned. Jen o dva dny dřív.

A tak tam stojíme .Dva kokosy v autopůjčovně. Jali jsme se s tvrdošíjností kokosového ořechu vymáhat své zaplacené auto. Pán za přepážkou byl zosobněná trpělivost a vstřícnost, kladl své otázky, naslouchal našim důrazným odpovědím a nakonec nám velkoryse nabídl: "Samozřejmě, pokud si chcete doplatit, můžete mít jiné hned." Nabídku jsme s díky odmítli a jako praví kokosy se za dva dny poslušně vrátili.

Island se jen tiše usmíval. Chtěl, abychom se naučili čekat. Abychom viděli něco, co by nám v tom spěchu uniklo.

Když jsme pak konečně vyjeli s autem s chobotem, cesta se proměnila v hodiny zdolávání tras, které vlastně cestami nebyly. Voda nás zkoušela, kameny nás brzdily, ale Island nám dal svolení jít dál.

Stany jsme postavili v kamenné ohradě za počasí, které se měnilo každou minutou. Vítr nám nekompromisně rval tropiko z rukou, lana se zaplétala, kolíky klouzaly v měkké zemi. Nakonec jsme stan zatížili kameny, přišpendlili kolíky a hrdě stál, připraven čelit nepřízni živlů.

Ráno, ještě za tmy, se stalo cosi podivného. Ze zipu se staly koleje, po nichž klouzaly prsty jen s námahou. Tropiko přes noc ztvrdlo a zkřehlo jako lázeňská oplatka, křehká a tenká, stačilo by ji jen nalomit. Počasí na nás vdechlo chlad zimy; tráva kolem stanu zkřehla a pod nohama chrupala jako sýrové tyčky.

A pak, když se údolí nadechlo, slunce vklouzlo přes hřebeny a rozprostřelo do krajiny proužky mlhy. Jako by i ráno bylo složeno z vrstev , jemných, křehkých, sladkých i drsných a my jsme je mohli po jedné odlupovat, ochutnávat a nechat se jimi okouzlit.

Mrazivý závoj tkával krajku na zeleném mechu. Mlha tančila. Hory se obnažovaly, na chvíli si nasadily bílé kapuce, než je slunce rozpustilo v tisíce drobných kapek. Ty se kutálely jako korále, stékaly jedna po druhé, a zrodil se potůček perel.

Bylo ticho, které uměl přerušit jen vítr. A nad tím vším se vznášely drony, vzdálené, chladné, kreslící nad řekami abstraktní mozaiky.

A tehdy jsem pochopila, že Island nás zdržel schválně. Chtěl, abychom viděli, jak mlha trénuje tanec, jak si hory zkouší své bílé kapuce a jak se kapky rosy proměňují v perlový potok. To všechno nám podstrčil jako dárek jen proto, že dva tvrdohlavé kokosy přišly o dva dny dřív.

Island se smál. A my s ním.