Bretaň a Normandie 2025

Tam, kde končí pevnina

Vítr zde nezní jako jinde. Je v něm něco pradávného – slané šepoty minulosti, které se odrážejí od věží majáků a mizí kamsi do mlhy.

Krajina, kde světlo píše příběhy.
Když slunce klouže po písku a odhaluje praskliny v zemi, otevírá se svět, který tu zůstává ukrytý většinu času. Rytmus odlivu není jen pohyb vody – je to dech země, který čeká, až ho někdo vyslechne.

Osamělé věže uprostřed ticha.
Majáky tu nejsou jen stavby. Jsou to poutníci, co se nikdy nehnou z místa. Jejich zdi znají burácení bouří i samet úsvitu. Každý z nich má jiný hlas. Jedni šeptají, jiní zpívají a někteří mlčí tak hluboce, že se člověk zastaví.

Domečky v moři.
Modré chýše na kůlech. Nečekané, křehké, a přitom vzdorující času. Jako by byly snem, který se nikdy nerozpadne, dokud ho nepřestaneš pozorovat.

Ostrovy, které se vynořují z ticha.
Mont Saint-Michel – magická silueta, která se zjeví mezi mlhou a zmizí stejně tiše, jak přišla. Nikdy není stejná. Každý krok k ní je jako cesta do jiné dimenze. Čas se ohýbá a moře se odtahuje, aby ji nechalo zazářit v plné síle.

A já?
Stojím mezi tím vším. Někdy mlčím, jindy se nechám nést zvukem vln. V ruce fotoaparát, v duši vděčnost. Ne proto, co vzniká, ale proto, že jsem tam. V tu chvíli. V tom světle. V tom příběhu.